Jak zážitky a zkušenosti mění plasticitu mozku

Mozková plasticita, také známa jako neuroplasticita, je termín, který se vztahuje na schopnost mozku měnit se a přizpůsobovat v důsledku prožívaných zkušeností a zážitků. Když lidé řeknou, že mozek má schopnost plasticity, nemíní tím, že mozek se podobá umělé hmotě. Pojem neuro se vztahuje na neurony, nervové buňky, které vytvářejí hmotu mozku a nervového systému, a plasticita se vztahuje na proměnlivost mozku.

Historie a výzkum mozkové plasticity

Až do roku 1960 vědci věřili, že změny v mozku mohou probíhat pouze u malých dětí během raného dětství. Věřilo se, že od počátku rané dospělosti je fyzická struktura mozku převážně stálá. Moderní výzkum však názorně prokázal, že mozek si nadále vytváří nové nervové dráhy a mění existující, aby se přizpůsobil novým zkušenostem, naučil se nové informace a vytvářel si nové paměťové stopy.

Psycholog William James naznačil, že mozek možná není až tak neměnný, jak se věřilo někdy před rokem 1890. V jeho knize „Principy psychologie“ napsal: „Zdá se, že organická hmota, zejména nervová tkáň, je obdařena velmi pozoruhodnou mírou plasticity.“ Nicméně, tato myšlenka byla po mnoho let z velké části ignorována.

V roce 1920 výzkumník Karl Lashley poskytl důkaz o změnách v nervových dráhách opic Makak Rhesus. Od roku 1960 začali vědci zkoumat případy, ve kterých starší lidé, kteří utrpěli rozsáhlou mozkovou mrtvici, byli schopni znovu si obnovit některé funkce, což prokázalo, že mozek je mnohem tvárnější, než se dříve myslelo. Moderní výzkumníci také našli důkaz, že mozek je po poškození schopen přetvořit své nervové dráhy.

Důvody, proč byl mozek dříve považován za neměnný

Norman Doidge ve své průlomové knize „Mozek, který se sám mění: příběhy osobního vítězství za hranicemi vědy o mozku“ uvádí, že toto přesvědčení, že mozek není schopen změny, primárně vycházelo z těchto tří hlavních zdrojů:

1. Z dávného přesvědčení, že mozek je velmi podobný mimořádnému stroji, který je schopen ohromujících věcí, ale přesto není sám schopen růstu a změny.

2. Z pozorování, že lidé, kteří utrpěli vážné poranění mozku, často nebyli schopni se znovu uzdravit.

3. Z nemožnosti skutečně pozorovat mikroskopické aktivy mozku, což sehrálo roli v názoru, že mozek je relativně pevný a stálý.

Díky modernímu pokroku v oblasti technologií, byli výzkumníci schopni získat náhled na vnitřní fungování mozku, který nebyl nikdy předtím možný. Jak se studium moderní neurovědy úspěšně rozvíjelo, výzkumníci prokázali, že lidé nejsou omezeni na mentální schopnosti, se kterými se narodí, a že poškozený mozek je docela často schopen významných změn.

Jak funguje plasticita mozku

Lidský mozek se skládá přibližně z 86 miliard nervových buněk (neuronů). Vědci v dřívějších dobách věřili, že neurogeneze, neboli vytváření nových nervových buněk, se zastavuje krátce po narození. Dnes již rozumíme, že mozek oplývá pozoruhodnou schopnosti přeorganizovat si své nervové dráhy, vytvářet si nová spojení a v některých případech si dokonce vytvořit nové nervové buňky.

Charakteristiky neuroplasticity

Zde je několik charakteristik, které neuroplasticitu definují:

1. Může se měnit s věkem. Zatímco plasticita se odehrává během celého života, určité typy změn převládají během specifických věkových období života. Mozek má tendenci se hodně měnit během raných let života, například jak roste a formuje se nedospělý, plně nerozvinutý mozek. Obecně mozky mladých lidí jsou citlivější a více reagují na zážitky a zkušenosti, než mozky mnohem starších lidí.

2. Zahrnuje různé druhy procesů. Plasticita probíhá během života neustále a týká se také jiných mozkových buněk než neuronů, a to i gliových a cévních buněk.

3. Může k ní docházet ze dvou různých důvodů. Plasticita se může udát jako výsledek učení, zážitků a vytváření paměťových stop, nebo v důsledku poškození mozku. Zatímco lidé dříve věřili, že mozek se stává po určitém věku neměnným, novější výzkumy odhalily, že mozek se v důsledku učení nikdy nepřestává měnit. V případech, kdy dojde k poškození mozku, jako například při mozkové mrtvici, mohou být poškozeny některé oblasti mozku, které jsou spojeny s určitými funkcemi. Následně však mohou zdravé části mozku převzít tyto funkce a tyto schopnosti mohou být znovu obnoveny.

4. Při tomto procesu hrají zásadní úlohu vnější podmínky. Genetika na to může mít vliv také. Interakce mezi vnějšími podmínkami a genetikou také hraje roli při ovlivňování plasticity mozku.

5. Mozková plasticita není vždy žádoucí. Změny mozku jsou vždy vnímány jako zlepšení, ale není tomu tak vždy. V některých případech může být mozek ovlivněn psychoaktivními látkami nebo patologickými podmínkami, které mohou mít škodlivý dopad na mozek a chování.

Typy mozkové plasticity

Existují dva typy neuroplasticity:

1. Funkční plasticita: schopnost mozku přesunout funkce z poškozených oblastí na jiné nepoškozené oblasti.

2. Strukturální plasticita: schopnost mozku skutečně měnit v důsledku učení svou fyzickou stavbu.

Jak se náš mozek mění

Během prvních pěti let dětského života mozek rychle roste. Při narození má každá nervová buňka v mozkové kůře přibližně 2.500 synapsí. Do věku tří let toto číslo naroste na obrovských 15.000 synapsí na jednu nervovou buňku.

Nicméně průměrný dospělý má zhruba asi jen polovinu těchto synapsí. Proč? Protože jak získáváme nové zkušenosti, některá spojení jsou posílena, zatímco jiná jsou eliminována. Tento proces je známý jako synaptické prořezávání (neboli také eliminování). Nervové buňky, které jsou používány často, si vybudují silnější spojení a ty, které jsou používány zřídka nebo nikdy nakonec odumřou. Při budování nových spojení a eliminování těch slabých je mozek schopen se přizpůsobovat měnícím se vnějším podmínkám.

Zdroj článku: How Experience Changes Brain Plasticity

Překlad: Centrum Oberonic